Nedostatek zdravotních sester jako globální hrozba

Danielle Hendersono­vá, matka pěti dětí ze severozápadního Arkansasu, přestala pracovat jako zdravotní sestra, když se v roce 2020 začala světem šířit koronavirová pandemie. Vzpomíná, jak v nemocnici neměli dostatek ochranných oděvů, roušek a dalších pomůcek, aby se mohli před nákazou chránit. „Byla jsem v té době těhotná a necítila jsem se v bezpečí. Psychicky jsem nejspíš vyhořela ještě před covidem.“

Hendersonová pracovala jako zdravotní sestra osm let a je jednou ze stovek tisíc ošetřovatelek z frontové linie, které opouštějí profesi, jež se s úbytkem personálu potýkala ještě před pandemií.

V roce 2020 chybělo na světě podle odhadů Světové zdravotnické organizace (WHO) 5,9 milionu zdravotních sester – takřka čtvrtina z téměř 28 milionů žen a mužů vykonávajících ošetřovatelskou profesi. Zdaleka nejhůře na tom jsou nízko- a středněpříjmové země v Africe, Latinské Americe, jihovýchodní Asii a východní části Středomoří.

Pandemie situaci jen zhoršila. Podle údajů WHO mezi lednem 2020 a květnem 2021 podlehlo covidu-19 180 tisíc zdravotníků. Další začali pociťovat vyhoření a psychické potíže, protože se museli dennodenně potýkat s chaosem, strachem a všudypřítomnou smrtí, když jim pacienti během několika pandemických vln nakažlivého viru umírali pod rukama a jednotkám intenzivní péče docházela lůžka.

Zdravotnické úřady řady bohatých zemí teď začínají bít na poplach. Odchod kvalifikovaných sester a vysoká míra nemocnosti mezi zdravotníky ve frontové linii vyvíjejí na už tak přetížené zdravotní systémy ohromný tlak. Veškeré dosavadní snahy o navýšení počtu ošetřovatelů proto přicházejí vniveč.

Howard Catton, výkonný ředitel Mezinárodní rady zdravotních sester sdružující na 130 národních profesních organizací, říká, že během vrcholu pandemie vlády ošetřovatelky velebily za jejich „hrdinství“. Podle něj se ale aktivně neřeší strukturální problémy v odvětví, jako jsou nízké mzdy, špatné pracovní podmínky a nedostatečné možnosti profesního vzdělávání.

V USA i v Evropě navíc obyvatelstvo stárne, čímž se poptávka po zdravotní péči zvyšuje. Některé západní země však trápí nedostatek vzdělávacích programů, zdravotnictví je po celém světě podfinancované, a je proto stále těžší pro profesi najít nové zaměstnance.

„Takový zásadní nedostatek zdravotních sester na světě představuje jednu z nejzávažnějších hrozeb pro světové zdravotnictví,“ míní Catton. Odhaduje, že v příštích letech profesi opustí kvůli pandemii dřív, než měly v plánu, další tři miliony sester.

Žádné rychlé řešení

Na vrcholu pandemie povolalo několik amerických států do nemocnic a pečovatelských domů členy Národní gardy. Jiné bohaté země přijaly rychlá, krizová opatření, díky nimž do nemocnic najaly posily ze zahraničí. To však může podle expertů v rozvojových regionech vytvořit akutní nedostatek zdravotnického personálu.

Kanadská provincie Québec uvolnila 65 milionů kanadských dolarů (zhruba 1,2 miliardy korun) pro dvouletou kampaň, jejímž cílem je najmout a proškolit zdravotní sestry z cílových frankofonních zemí, jako jsou Alžírsko, Kamerun, Mauricius, Maroko a Tunisko. Úřady v západní Austrálii spustily obdobnou kampaň minulý rok a zájemcům o práci v australských nemocnicích nabízejí letenky zdarma, příspěvek na přestěhování a proplacení nákladů na povinnou karanténu v hotelu po příletu.

V krizových situacích je najímání pracovníků ze zahraničí podle Cattona často vnímáno jako „rychlá záplata“, ale státy se většinou obracejí na země, kde je poměr zdravotních sester k tamnímu obyvatelstvu už tak velmi nízký. Tyto státy si podle něj rozhodně nemohou dovolit o zdravotnický personál přijít. „Dopady takových strategií mohou být dramatické,“ dodává Catton.

Stále nedisponujeme kvalitními daty o průběhu pandemie, proto přesně nevíme, jak velký dopad bude mít covid-19 na zdravotnický personál. Dosavadní průzkumy a statistiky některých států však ukazují, že se zaměstnavatelům nedaří personál v nemocnicích udržet.

Rada ošetřovatelství a porodní asistence ve Velké Británii (NMC) v květnu zveřejnila, že z oficiálních seznamů bylo od loňského do letošního března vyškrtnuto na 27 tisíc sester a porodních asistentek – nárůst o 13 procent ve srovnání s předchozím obdobím. Každá pátá sestra v průzkumu uvedla, že zvažuje, že s poskytováním přímé péče o pacienty během příštího roku skončí.

Podle Gretchen Berlinové, která průzkum vedla a sama se v minulosti živila jako zdravotní sestra, je šokující, jak systematicky se důvody pro takové rozhodnutí opakovaly. Platy nebyly na seznamu zdaleka nejvýš. Nespokojenost dotázaných pramení primárně z nedostatečného pochopení a uznání, pracovního vytížení a potřeby „někam patřit“. Dobrou zprávou podle Berlinové je, že „tyto problémy bychom měli umět vyřešit“.

Hendersonová z Arkansasu začala po odchodu z nemocnice péct a prodávat vlastní sušenky. Fyzická a psychická zátěž v bývalém zaměstnání se podle ní přestala dát snášet. „Máte toho na bedrech tolik: musíte obstarávat pacienty, uklízet, často zvedáte těžké věci a jako zdravotní sestra musíte projevovat soucit. Za to se nám ale nedostává adekvátní odměny.“

Celosvětová krize

Hendersonová může dosvědčit, že s vyhořením a psychickými obtížemi se zdravotní sestry potýkaly ještě před propuknutím pandemie. Ze studie americké výzkumné agentury Jama z roku 2021 vyplývá, že riziko spáchání sebevraždy bylo u nich dvakrát vyšší než u zbytku ženské populace.

Když USA v březnu 2020 ochromila koronavirová pandemie, podle průzkumu Americké asociace zdravotních sester trpěla „problémy s emočním zdravím“ třetina ošetřovatelů. Dalším, kdo zvažuje odchod z profese, je Matthew Crecelius, kterému zrovna vypršela krátkodobá smlouva v Missouri.

„Noční služby a dlouhé směny mi psychicky nedělaly dobře. Je to vážně těžká práce,“ dosvědčuje 31letý ošetřovatel, jenž teď absolvuje pohovory na pozici školitele lidí, kteří pracují se zdravotnickým zařízením. Tvrdí, že stres, který prožíval během pandemie při výpomoci v newyorských nemocnicích, kde se v chladicích vozech hromadila mrtvá těla, ho značně poznamenal. Pak ho vyděsil i nedávný, vysoce medializovaný případ zdravotní sestry, která se kvůli profesní chybě ocitla před soudem. „Obrátil jsem se na psychology, abych s nimi svůj stav probral. Něco takového jsem dřív nepotřeboval,“ přiznává.

V září vyzvala Americká asociace zdravotních sester vládu, aby v důsledku nedostatku zdravotního personálu v USA může odhadem chybět až milion ošetřovatelů – vyhlásila „stav národní krize“. Vládě rovněž doporučila seznam strukturálních opatření, jak zefektivnit nábor nových zaměstnanců a zlepšit psychické blaho sester.

Odborníci ale upozorňují, že USA jsou v mnohem lepší situaci než řada jiných bohatých zemí – na tisíc obyvatel tam připadá 16 sester, což je jedno z nejvyšších čísel ve vyspělém světě. Podle odhadů Světové banky vychází ve Velké Británii na tisíc obyvatel deset sester, světový průměr pak činí pouze čtyři.

„USA netrpí nedostatkem zdravotních sester. Jejich počet zvyšujeme více než 20 let, přijímáme opatření, která profesi zatraktivňují, a každý rok absolvuje profesní výcvik 185 tisíc nových profesionálů,“ říká Linda Aikenová, profesorka na Fakultě ošetřovatelství při Pensylvánské univerzitě. „Problémem je, že zdravotnické organizace jich nezaměstnávají dost.“

Soukromí zaměstnavatelé podle ní dostatečně neinvestují do náboru absolventů, čímž přispívají k nedostatku personálu v nemocnicích a pečovatelských domech. Jedním z nejpalčivějších problémů amerického systému údajně je, že v zařízeních nejsou nastaveny minimální limity pro počet ošetřovatelů, které by zaručily vysoký standard péče.

Podstata problému ve Velké Británii spočívá podle Aikenové v něčem jiném. Zdravotní sestry tam chybějí, protože se země dlouhodobě spoléhá na pracovníky ze zahraničí, kteří kompenzují neschopnost najímat a proškolovat domácí personál. Od loňského do letošního března se sice počet nově registrovaných sester a porodních asistentek vyšplhal na rekordních téměř 760 tisíc, ale téměř polovinu z nich tvoří ošetřovatelé proškolení v zahraničí.

Předsedkyně NMC Andrea Sutcliffeová tvrdí, že dvě třetiny zahraničních sester do Británie přicházejí z Indie a Filipín. Tak velká závislost na ošetřovatelích z ciziny však nese nezanedbatelná rizika. „Za první tři měsíce pandemie se počet registro­vaných zaměstnanců ze zahraničí snížil prakticky na nulu, protože do Británie nemohl nikdo přijet. To, že natolik závisíme na pomoci ze zahraničí, znamená, že jsme zranitelní vůči všemu, co se stane kdekoliv jinde ve světě.“

Proto doporučuje zintenzivnit nábor zaměstnanců z Británie a zlepšit strategie, jak najaté pracovníky udržet. Najímání ošetřovatelů ze zahraničí podle ní vzbuzuje i etické otázky. „Neokrádáme ostatní země o jejich cenný lidský kapitál?“ ptá se.

Britské ministerstvo zdravotnictví a sociální péče disponuje etickým kodexem, podle nějž by se neměl zdravotní personál najímat ze zemí, které trpí jeho nedostatkem. Podle Sutcliffeové ale „do Británie přijíždějí sestry i ze zemí, které najdeme na seznamu WHO těchto zakázaných států“.

A dodává, že NMC sice není povinna dodržování kodexu vymáhat, ale s ministerstvem zdravotnictví apeluje na zaměstnavatele, „aby pečlivě zvážili, ze kterých zemí se snaží přilákat nový personál“.

Odlákávání zdravotních sester

Nigerie i Ghana na zmíněném seznamu figurují. Od loňského do letošního března se přitom do britských registrů nově zapsaly téměř čtyři tisíce ošetřovatelů z těchto zemí. Najdeme tam i 3 655 sester ze Zimbabwe, která se rovněž potýká s palčivým nedostatkem ošetřovatelů.

WHO na toto téma na konci května vydala zprávu, kterou předložila k projednání svému rozhodovacímu orgánu, Světovému zdravotnickému shromáždění. Generální ředitel WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus při té příležitosti prohlásil, že řada zemí „se opět začíná primárně spoléhat na nábor personálu ze zahraničí, aby rychle vyřešily nedostatek domácích kapacit“, což je trend, který „pravděpodobně urychlí globální migrační toky a mobilitu zdravotnického personálu“.

Najímání zahraničních pracovníků ale podle odborníků není vždy špatné. Některé země, například Filipíny, Indie či Jamajka, se na proškolování zdravotního personálu začaly specializovat a jejich hospodářství prospívají finanční příspěvky, které takto vyslaní krajané posílají do svých domovských zemí.

Britská vláda uzavřela s Keňou obou­strannou dohodu, podle níž se na britské ostrovy budou moci vydat pouze zdravotní sestry, které ve své domovině nenajdou zaměstnání. Podle zástupce keňské Národní asociace zdravotních sester Bernardy Mwegyové u takto formulované dohody nehrozí, že by Británie škodila keňskému zdravotnictví, protože místní zdravotnické školy absolvuje velký počet sester, které doma nenajdou uplatnění.

Hlavním důvodem, proč v Keni zdravotní sestry nenacházejí angažmá, je ale nedostatečné financování veřejného zdravotnictví. Podle Mwegyové se proslýchá, že keňská vláda zvažuje omezit počet zdravotních sester, kterým umožní odjet pracovat do zahraničí.

Jim Campbell, ředitel WHO zodpovědný za stav pracovníků ve zdravotnictví, říká, že nejčastějšími destinacemi zdravotního personálu jsou Velká Británie, Kanada, Nový Zéland, Austrálie, USA, země Perského zálivu a Francie. A dodává, že když Británie vystoupila z Evropské unie, přišla o hlavní zdroj personálu ze zahraničí a aktuálně se potýká „s velkým počtem neobsazených míst“. Zároveň se snaží splnit závazek vlády Borise Johnsona zaměstnat do roku 2024 50 tisíc nových ošetřovatelů. „Kde je ale sehnat?“ ptá se Campbell. „Britské zdravotnictví se logicky obrací k historickým vazbám na země Common­­wealthu.“

Přiznává, že v důsledku pandemie a jejích dopadů na zdravotnické systémy se pro řadu zaměstnanců může zdát práce v Británii lákavější. „Pokud pracujete v zemi subsaharské Afriky, s aktuál­ní inflací se vám plat propadl o 20 procent a nemocnice navíc nemají dost zdravotnického materiálu a ochranných pomůcek proti covidu. Uvědomíte si, v jakých podmínkách děláte, a pak si představíte moderní nemocnici v Londýně nebo klidný pečovatelský dům ve Skotsku, kde vám zaplatí desetinásobek vašeho aktuálního platu a zpřístupní vzdělávací systém, takže budete moct dětem zaplatit školu.“

Mezi nízko- a středněpříjmovými zeměmi a jejich bohatými sousedy začíná kvůli této situaci panovat značné napětí. Důkazem je podle Campbella například nedávná žádost viceprezidenta a ministra zdravotnictví Zimbabwe Constantina Chiwengy. Ten se obrátil na OSN, aby zemi pomohla vykompenzovat chybějící zdravotnický personál, který odešel do Velké Británie. Podle oficiálních údajů odešlo ze Zimbabwe jen za loňský rok 1 800 sester, víc než deset procent veškerého ošetřovatelského personálu ve veřejných nemocnicích.

Zdravotníci míří převážně právě do Británie. „Pokud se na to díváte jeho optikou a podíváte se na čísla, pak jde o investici do lidského kapitálu v hodnotě více než 100 milionů dolarů, z něhož má aktuálně prospěch britský zdravotnický systém,“ dodává Campbell.

Nebývalá újma

Podle zprávy, kterou v lednu zveřejnilo Mezinárodní centrum pro migraci ošetřovatelů, způsobil covid stavu světového ošetřovatelského personálu „nebývalou újmu“. Tato nezisková organizace vyzvala národní i světové zdravotnické úřady k urychlenému přijetí akčního plánu. Doporučila, aby byly migrační toky zdravotnického personálu monitorovány nezávislými úřady, v procesu vystupovaly jako prostředníci nezávislé náborové agentury a rozvojový svět a bohaté země podepsaly bilaterální dohody.

James Buchan, vedoucí pracovník britské neziskové organizace Health Foundation, který se na sepsání zprávy podílel, tvrdí, že otázka, zda některé bohaté země porušují či neporušují etický kodex WHO, zůstává nejasná. Je totiž těžké s jistotou potvrdit, jak se zdravotnický personál do zahraničí dostává. Situaci by pomohlo přísnější monitorování.

Podle něj je nezbytné, aby se situace koordinovaně řešila na mezinárodní i národní úrovni. Jednotlivé státy by měly vyřešit problém nedostatku zaměstnanců, který vede k vyhoření a vysoké míře odchodů z nemocnic. Měly by se zlepšit vzdělávací příležitosti a zaměstnancům zaručit férové finanční ohodnocení i pracovní podmínky.

Švýcaři v listopadovém celostátním referendu odhlasovali, aby stát zdravotním sestrám zlepšil pracovní podmínky – hlasování bylo reakcí na nedostatek personálu, který se projevil během pandemie. „Profesi opouští příliš velký počet lidí a třetina z těch, kteří odcházejí, jsou mladší 35 let,“ popisuje Yvonne Ribiová, výkonná ředitelka švýcarské Asociace zdravotních sester a ošetřovatelů. „Hlavním problémem nejsou peníze, ale špatné pracovní podmínky.“

Výsledky referenda zavazují švýcarskou vládu k reformě. Ribiová tvrdí, že švýcarským příkladem by se měly inspirovat další země. „Lidi zdravotní sestry potřebují, a to kdekoliv na světě. Bez nich budou lidé trpět a umírat a zdravotní systémy platit vyšší výdaje,“ konstatuje.

Podobně to cítí Buchan: „Vlády si musejí uvědomit, že klíčem k hospodářské obnově bude i dobrý stav ošetřovatelských profesí. Zásadní je, že náklady na ošetřovatelství nesmíme vnímat jako výdaje, ale jako investici.“

Jamie Smyth, Sarah Nevilleová, FT

•